Tak jsem si říkal, jaký to asi bude v šachovém nebi? Předpokládám, že bych tam měl pořád vyhrávat, což by ze začátku nemuselo být vůbec špatný, ostatně, kdo by rád nevyhrával? (Mimochodem, myslíte si, že existuje šachový masochista, který rád prohrává?) Došlo mi ale, že vlastně všechno vyhrávat bez větší námahy, nebude taky ono, to pravý ořechový. (Vzpomínám si, jak mi někdo v otevřené sicilce nechal stát ve 3. tahu dámu na d4 a po Jc6 s ní neutek. Dobrý bod, ale výhra mě moc nepotěšila.) Když vyhrávat, tak elegantně, ale vyhrávat, ať hraju, co hraju, nejspíš časem omrzí. Na druhý straně ani šachové peklo nebude asi taky to pravý. Prohrávat, ať hraju, co hraju, ať se snažím sebevíc, musí být deprimující. Špatný by nemuselo být tam hrát šachy třeba s čerticemi. Ale stejně bych s nimi nic nevyhrál a jen by se mi posmívaly, jak to hraju. Takže zbývá šachový očistec, něco vyhrát, něco prohrát, něco jako tady na zemi. Ale když očistec, tak by se tam člověk mohl očistit třeba od hrubých chyb, nebo chyb vůbec a někdo třeba i od časovek, i když podezřívám časovkáře, že je mají rádi? Ale bez chyb se nedá ani prohrát a bez chyb soupeře, ani vyhrát. Jo, nemáme to lehký, ale nedáme si pokoj. Možná, že se tam ani nestárne, protože jak stárnu a vidím to i na některých spoluhráčích, tak hrajeme, čím dál hůř. Dokonce si myslím, že moje úroveň hry klesá rychleji, než stačí klesat moje elo. Bral bych to, jak zpívá božský Kája: Být stále mlád…, nebo alespoň mladší. Taková padesátka by mi úplně stačila. No nic, čo bolo, to bolo. Aneb, jak odpovědělo Radio Jerevan, když se ho ptali. „Kdy bude líp?“ Odpověď zněla: „Už bylo“.
Cedrik Haškovec
